Kontakt: ing. Libuše
Brychtová U Malvazinky 8 150 00 Praha 5 Mobil: +420 603 232 067 Email:libab@nahaci.cz
|
Většinu mých
psů znáte jen z výstav a z fotografií. Já bych vám chtěla
ty naše představit o něco víc. Přála bych si, abyste se na ně dokázali
podívat jako na naše kamarády, kteří jsou pro nás stálým zdrojem
inspirace i formou odpočinku a relaxace.
Psychologicky nejzajímavější
a nejpestřejší je bezesporu Arny, Arník, Arníček nebo Arnoldek,
podle rodokmenu Arnold Malyshka Airin. (Tu tam mu někdo kvůli osvalené
postavě a křestnímu jmény Arnold přezdívá Schwarzeneger, ti
zlomyslní a závistiví mu mezi sebou říkají komsomolec nebo rusák).
Pro nás osobně ale je, a navždy bude, kouzelným citlivým psíkem,
který nás mnohému naučil. Je neuvěřitelně mazlivý, přítulný a
oddaný. Moc rád nám sedává na klíně s pacičkami kolem krku a
nechává se hladit po zádečkách. Přitom rozdává něžné pusinky na
krk i na tvář, očichává nám oči a čeníškem spokojeně snifá
kolem našich uší. Je ale také psem, který v říjnu 2000 a únoru
2001 nevědomky změnil mezilidské vztahy v klubu chovatelů naháčů,
protože někteří lidé jeho první mezinárodní výstavní úspěchy
neunesli. Dnes už o kvalitách psa prokazatelně není pochyb a je jasné,
že celý humbuk i odvolání rozhodčího z posuzování naháčů
bylo úplně zbytečné. Inu, ti opravdu dobří to nemají jednoduché a
je jedno, jestli se jedná o psy nebo o lidi. A nyní už si vás dovoluji
seznámit s Arnym tak, jak ho neznáte a napsat vám o něm to, co ještě
nevíte.
Arny se k nám
dostal náhodou a jak s oblibou říkám, řízením osudu. V únoru
1999 jsme měli doma tři malé knírače a tři čínské naháčky. Další
pes při troše rozumu nepřipadal do bytu 3+1 v úvahu. Ale znáte
to, člověk míní, život mění. A u nás všechno změnil jeden
telefonát. Arny přiletěl do Čech z Moskvy letadlem, jako nečekaný
dárek. Obdarovaný si pejska nemohl nechat a tak zavolal k nám
domů s nabídkou rodokmenově zajímavého pejska, který by mohl přispět
do našeho chovu. Dnes už to mohu prozradit. Kroutila jsem se jako žížala
na rozžhaveném plechu. Pes z Ruska! To je nápad. Dotyčný
obdarovaný, mezinárodní posuzovatel exteriéru Karel Hořák, tvrdil,
že se mu pejsek zdá dost pěkný. V duchu jsem se tvářila velmi
skepticky a před očima se mi míhalo pár starších fotografií dost
nelíbivých číňánků z oné velké východní země. Rozhodnost
páně Hořákova ale slavila úspěch. Dodnes slyším, jak v sobotu
ráno před osmou hodinou (což je pro mě s manželem ekvivalent půlnoci),
zvedám telefon, do kterého mi pan rozhodčí sděluje, že do půl
hodiny je u nás a psa mi veze nejen ukázat, ale míní ho u nás nechat
do večera, kdy se pro něj zastaví. Ani jsem nestačila zaprotestovat a
výprava už byla na cestě. Sněžilo, mrzlo, byla odporná zima a
sychravo. Hodila jsem do sebe kávu a snažila se probudit.
Nezapomenutelný obrázek následoval
asi po půl hodině. Do dveří mojí
podkrovní kanceláře vešla jako první paní v norkovém kožichu
a z huňatých chlupů vykukovala překvapivě pěkná hlavička s bílou
čupřinou a dvěma černýma jiskrnýma očkama. Téměř okamžitě mě
zalechtalo v zátylku a vnitřní hlas mi tichounce špitl, že s večerním
vrácením psíčete to asi nebude tak jednoduché. Když pak paní
vybalila z kožichu světle růžového pejska v hnědém pleteném
svetříku, ze kterého koukala jen hlava, nohy a ocásek, bylo ještě hůř.
Během další čtvrt hodiny jsem těžce lovila zbytky ruštiny, abych se
vyptala, co a jak a přeslabikovala předložený rodokmen. Byl opravdu
zajímavý. Tatínek americký šampion, v předcích řada puntíkovaných
jedinců a všichni přes tatínka zcela nepříbuzní k našim psům
v ČR. Přes maminku také polovina amerických předků, z nichž
jsem část znala na vlastní oči. Pejsek se zahřál a tak jsme ho
vysypali i ze svetříku. Vyklubal se sedmiměsíční klučík s pevnou
kostrou, velmi pěkným úhlením a prostorným pohybem, s elegantní
hlavou, jiskrnýma očkama, nůžkovým skusem a bílým osrstěním. Byl
hodně podobný svému americkému tatínkovi, jehož fotografii sebou
chovatelé také přivezli. Jen téměř čistě růžová barva mi dávala
zabrat. Sedm let jsem prohlašovala, že nikdy nebudu mít skvrnitého číňana,
protože se mi líbí víc ti tmaví. A najednou tohle. Než jsem stačila
dovést všechny své úvahy do konce, byla návštěva pryč a já zůstala
v kanceláři sama s Arnym, který nerozuměl česky ani
"Nazdar". Ke všemu
jsem se zapomněla zeptat, jak se psovi rusky řekne, že se má vyvenčit!
V následujících
dvou hodinách jsem systematicky obvolávala různé chovatele s dotazem,
zda některý z nich takového pejska nechce. V podvědomí mě ale hryzalo tajné přání, aby se
nakonec nikdo nenašel. A to se také
stalo. S manželem jsme k polednímu vzali Arnyho k nám do
bytu. Ostatní psíky jsme zavřeli, aby se štěně nejdříve seznámilo
s prostorem, než se na něj ostatní zvědavci vrhnou. I v téhle
chvíli vidím sebe a manžela, jak sedíme v kuchyni na podlaze a
navzájem se s psíkem okukujeme. Také jsme se statečně přesvědčovali,
že dalšího psa opravdu mít nemůžeme, protože sedm je moc a další
pes je velké riziko. Situaci, lidově řečeno "rozštípla" manželova
maminka. Jakmile vešla k nám do kuchyně, mrkla na psíče a rovnou
řekla:“ Jé, to je pěkný pejsek! Ten už u nás zůstane, viďte“.
A bylo vymalováno. Arny, jako by jí snad rozuměl, se ke mně pomalu přiblížil,
pomaličku a opatrně, jedna nožka za druhou, mi vlezl na klín. Poprvé
mi dal pacičky kolem krku, přitiskl si hlavu vedle mé tváře, položil
mi jí na rameno a tichounce vzdychl. Od té chvíle byl navždy můj.
Pocit, že potřebuje nutně zachránit, mazlit a konejšit, dovede vyvolávat
bezkonkurenčně a já ho v příštích letech budu moci zažívat
ještě mnohokrát. Umí se tvářit zoufale, odevzdaně, bezbranně a neuvěřitelně smutně. Kámen by se nad ním ustrnul. Tak dostal i nás
a asi dobře věděl proč. Večer pan Hořák ani nevolal. Volala jsem já
jemu a on jen odtušil, že od začátku věděl, jak to dopadne. Pak už
šlo všechno jako na drátkách. Po večerním vykoupání, kdy byl Arny
naprosto vzorný a jednou provždy mi dal najevo, jak neskonale a opravdově
miluje čistotu, jsem pejska vzala rovnou do postele. Přitiskl se ke mně
jako žvýkačka a snad bez jediného otočení prospal noc. Dodnes spává
klidně, nemrská se, ani nehází a jeho místo je nad mými pokrčenými
koleny (ležím-li na boku). Stočí se do klubíčka a hlavu si opře
nahoru na můj bok. Další dva měsíce jsem měla doma bezpapíráka,
protože tak dlouho trvalo vyřízení exportního rodokmenu z Ruska.
Seznámení s domácími
psíky proběhlo skvěle a bez problémů. Nekonfliktní naháček se zařadil
na konec smečky a během půl roku se postupně posouval směrem vzhůru.
Chvíli trvalo, než začal důvěřovat mému muži a několik dalších
měsíců jsme krůček po krůčku odhalovali taje jeho povahy. Po
zakoupení Arnyho jsem se zařekla, že si už nikdy nepořídím odrostlého
psa. Tuhle chybu jsem udělala už s Aryanem (po odběru z kotce ve třech
měsících věku jsem ho dávala
psychicky dohromady do devíti měsíců) a ani Arny nevypadal, že by měl
z dětství ideální zážitky. Doma je to skvělý psík, venku se
svou smečkou je sebevědomý a provokuje je ke kdejaké lumpárně. Zato nenávidí
výstavy, hluk, davy lidí, střelbu a velké vousaté chlapy. Po čtyřech
měsících pobytu u nás, se v červnu 1999 na evropské výstavě v Tullnu
ke svým chovatelům vůbec nehlásil. Přesněji řečeno na paní se podíval
s tím, že jí vůbec nezná, a vousatého pána se bál tak, že mi
zalezl do náruče, odkud se odhodlal vylézt za čtvrt hodiny. Pro úplnost
musím dodat, že ani oni ho nepoznali a velice se divili, jak mohlo to
prodané růžové nic vyspět v tak pohledného psíka.
Bylo mi jasné,
že Arny u nás bude potřebovat k aklimatizaci čas. Nejprve se
musel naučit česky, seznámit se s pravidly chodu naší domácnosti
a vstřebat základní výchovu. Dost dlouho jsem měla dojem, že se psík
bojí, abychom ho zase někomu neprodali a velice na nás visel. Dát ho někomu
cizímu do náruče byl pro něj nejkrutější trest (dnes už ví, že
je náš a dá se od cizích chovat, pokud si to přejeme.) Díky teplým
a slunečným Velikonočním svátkům se na sluníčku změnil k nepoznání.
Z růžového stvoření se vyklubal docela pohledný tmavě skvrnitý
mladý pes. Většina lidí, kteří Arnyho viděli pár dnů po jeho příjezdu
do ČR a pak až za osm týdnů, se mě ptala, zda je to ten samý pes.
Tak moc se jeho vzhled změnil. Krmila jsem ho tím nejlepším co bylo k dispozici,
hodně běhal a posiloval. S velkou chutí začal ukazovat své silné
stránky. Z našich psů byl nejrychlejší a jeho sprinty na
velkých otevřených plochách mě udivují dodnes. Pěkně osvalil,
narostla mu chocholka a osrstily se nožky i ocásek. Za dané konkurence
začal k mému údivu sklízet i úspěchy na výstavách. V kruhu
se sice tvářil mírně řečeno nenadšeně, ale zkušení rozhodčí
v něm dokázali rozpoznat jeho kvality. Opakování a upevňování
výchovy výhradně pozitivními metodami slaví úspěch a dnes už
pejsek splnil i mé nejtajnější přání. Stal se druhým interšampionem
v naší domácnosti.
S ohledem
na Arnyho dětské zážitky, které nebyly pravděpodobně příliš pěkné,
byl pro nás každý pokrok v jeho projevech malým svátkem. Připadali
jsme si jako pěstouni, jejichž svěřenec si pomalu zvyká na novou
rodinu a prožívali jsme s ním řadu jeho „poprvé“. Poprvé sám
vyskočil k manželovi na klín a dal se pohladit, poprvé mu dal pačičky
kolem krku a začal mu láskyplně žižlat ucho. Poprvé usnul spokojeně
rozvalený na posteli na zádech, s packami vytrčenými ke stropu.
Poprvé přinesl aportek, poprvé zaštěkal. Mimochodem zaštěkání, to
byl zážitek. Arny má nejhlubší hlas ze všech našich psů a když
prvně zaňafal, pěkně jsme se lekli. Doma je tím nejmazlivějším psíkem,
jakého si dovedete představit. Zatímco Gessi je malá divoška a Akim
atlet gymnasta, Arny má své stálé zvyky, které nás nepřestávají
bavit. Kupříkladu, když si Gessi s Akimem hrají s nějakou
hračkou, Arny je tiše pozoruje. Jakmile se ti dva od hračky kousek vzdálí,
Arny pomaličku a jakoby mimochodem projde kolem, pomalinku a jemně hračku
uchopí do tlamičky a stejně pomalu a plynule si jí odnese na své křeslo,
kde si jí položí na pacičky s výrazem vítěze. Je velkým stratégem.
Než by se s ostatními přetahoval, počká si podle přísloví:
„Když se dva perou, třetí z toho má užitek“. Bezvadně se
naučil jak nám naznačit, že chce jít ven. Dojde si pro někoho z nás
a drbe do dotyčného tak dlouho, dokud nezazní vytoužený dotaz:
"Chceš jít čůrat?" Vyletí do vzduchu a běží ke dveřím,
kde radostně poňafává, aby nás pochválit, jak jsme inteligentní, že
mu rozumíme.
Jak už jsem zmínila,
není rád špinavý. Venku se klidně proběhne blátem, hlínou, roštím,
louží i hnojníkem, ale doma chce umýt nožičky, vykoupat vlásky, vyfénovat
do sucha a zabalit do měkoučké deky. Pak slastně zívne, spokojeně
zafuní a věnuje mi vděčný pohled, za který bych šla na kraj světa.
Patří mezi psy, jejichž obličej řekne opravdu všechno. Poznám na něm,
kdy má starosti (většinou bohužel netuším jaké), kdy je šťastný,
veselý, spokojený, smutný, zoufalý, kdy se mu něco nelíbí, je
nejistý nebo unavený. V jeho tváři se dá číst jako v knize.
Venku je obvykle první, kdo ví, co se kde šustne a jako první to také
hlásí. S vervou běhá po jakémkoliv terénu, včetně hluboké
rozbahněné oranice nebo v dešti. V pohybu je nesmírně vytrvalý
a stylem připomíná letící šíp. V plné rychlosti dokáže
kormidlovat ocáskem a dovede se v letu otočit téměř na místě.
Z místa přeskočí metr a půl široký příkop. Miluje psí
„holčičky“ a jako chlap, který ví, že nesmí při skromných příležitostech
moc váhat, příliš nedá na předehru. Spíš je ochoten k následnému
laškování a udržování pohody ve vztahu. Co kdyby se mu podařilo
momentální dámu svého srdce přemluvit k další návštěvě?
Za velké štěstí
považuji nejen jeho výstavní úspěchy, ale také dosavadní kvalitu
potomků, kteří se po něm narodili a předčí jeho samotného o třídu.
U importovaného jedince nelze nikdy vědět, co bude předávat a zda a
jak se vůbec v chovu projeví. Shodou okolností je Arny v celkovém
typu po svém tatínkovi a jeho pevný typ také předává. Je nesporné,
že dokáže posilovat kostry, udržovat černý pigment očí i nosů a
ani základ kvality a hustoty osrstění není zanedbatelný. Tím, že je
jeho původ tvořen ze tří čtvrtin zcela nepříbuznými americkými předky
a jen ve třetí generaci přes matku lze najít Barona Van Jo Van (to je
pes z první abecední řady této stanice po anglicko německých předcích),
stal se Arny pro některé současné chovatele přijatelným východiskem
z jinak nezbytné příbuzenské plemenitby. Ukazuje se, že se po
jeho potomcích, které má s matkami nepříbuznými na naše současné
linie, mezi majiteli a chovateli jen zapráší. Zkrátka a jednoduše
Arny je v pravou chvíli na pravém místě a mě zbývá jen poděkovat
panu Hořákovi, že ho napadlo k nám na svatého Valentýna roku 1999
nahatého pejska vnutit.
|