Kontakt: ing. Libuše
Brychtová U Malvazinky 8 150 00 Praha 5 Mobil: +420 603 232 067 Email:libab@nahaci.cz
|
Pohlaví: fena
Narozena: 04. 09. 1994, Opustila nás: 30.03.2007
Zapsána: CMKU/CIN/52/94
Otec: Teufelchen Moonraker (PP) – (Teufelchen Everes x Razzmatazz
Chickadee)
Matka: Cen Ling z Vlozu (HA) – (Dominic Debrita x Boba-Boa
Mandschu´s)
Chovatel: Ing. Libuše Brychtová (ČR)
Výška: 29 cm
Aiwen je domácím mazlíčkem
naší maminky, se kterou žije a vzájemně se o sebe starají... Tato věta
už bohužel neplatí. Naše maminka (rozumějte manželova maminka
, která ale pro mě byla vždycky mou druhou milovanou maminkou a nikdy
tchýní) zemřela po několikaleté velmi těžké nemoci. Starali jsme
se o ní s manželem do poslední chvíle, kdy to bylo jen trochu možné...
Aiwinka, rozmazlovaná holčička, která těžce nesla už dřívější
úhyn své dlouholeté kamarádky kníračky Áji (té bylo skoro 15 let)
definitivně osiřela. Museli jsme řešit situaci, kdy postarší fenečka
(tehdy bylo jí 11 let) měla změnit způsob života a z bytu, kde byla
zejména v poslední době neomezenou vlastní paní, zapadnout do smečky
našich draků. Rychle se ukázalo, že kolektiv čtyř energií nadupaných
číňánků je na ní přece jen psychicky i fyzicky příliš náročný.
Museli jsme tedy zvolit cestu individuálního přístupu i péče, jakou
mívala u maminky. Aiwinka dostala svůj pokoj, křeslo, televizi a vycházkový
program... Když už jsme všechno v bytě přeorganizovali a přizpůsobili,
nadělil nám osud za nějaký čas nečekanou možnost. Na klubových stránkách
KCHN se objevil inzerát, ve kterém majitelka jiného staršího číňánka
pro něj hledala věkově blízkého psího kamaráda, třeba i pez PP,
jak zněla nabídka. O téhle příležitosti mě telefonicky spravila
Ilona Dandanová, která naší situaci doma zhruba znala a která
klubovou inzerci, na rozdíl ode mě, četla. V první moment jsem jí poděkovala
a takové řešení samozřejmě odmítla. Vždyť u nás všichni pejskové
dožívají do konce a my to přece zvládneme jako vždy. Tím jsem považovala
věc za uzavřenou. Asi za týden volala Ilona znovu s dotazem, jestli už
jsem na inzerát odpověděla. Musela jsem přiznat, že neodpověděla.
Jen díky Ilončině naléhání, ať to zkusím, že to bude pomoc pro všechny
strany, jsem tuším přes SMS na výzvu za pár dní nakonec zareagovala,
ale upřímně řečeno spíš jen proto, aby snaha Ilony a její trpělivost
se mnou nevyšla nadarmo. A nic se nedělo. Další telefonát od Ilony mě
nakonec přesvědčil, abych paní Frimlové nezávazně zavolala a
zeptala se, zda nabídka ještě platí. Věci se mnohdy dějí, tak jak
mají a je zbytečné se jim bránit. Prostě se stanou. Nabídka stále
platila a tak se nakonec po další době uskutečnilo setkání, na kterém
jsme se předem domluvili. Akoubek a jeho rodina se přijeli podívat na
Aiwen, seznámit se s ní a ukázat jí Akoubka (což platilo i opačně,
ssamozřejmě). Do poslední chvíle jsme nechávali vše naprosto otevřené,
protože se klidně mohlo stát, že by si pejskové nebo Aiwen a lidičky,
nepadli do oka. V tom případě by se nic nezměnilo a vše zůstalo, tak
jak bylo.
Seznámení
ale proběhlo až idylicky! Pejskové se skamarádili okamžitě, Aiwinka
se v pohodě seznámila se svou novou rodinou a jen slepý by si nevšiml,
že už je dávno rozhodnuto. Sama Aiwinka mi přiběhla špitnout do ucha
a říct, že ví, že tohle je její nový život, líbla mi pusu za ucho
a byla připravená se stěhovat. Stala se další věc v našem životě,
kdy mi nezbylo, než věřit na osud. I já jsem cítila, že to tak má být.
Kolikrát jsem vám popisovala podobnou situaci se svými štěňátky z
Haliparku a s jejich odchody k novým majitelům... oni to prostě vědí!
Vybavili jsme psí holčičku
jako dítě na pionýrský tábor a Frimlovi odjížděli docela pěkně
nabalení. Aiwinka se během pár dní zabydlela a s Akoubkem se stali
nerozlučnou dvojicí. Prý Akoubka honí a dokonce předhoní a on i díky
ní výrazně pookřál. Péče fenečce svědčí a Šárka nám hlásí,
jak i přes svůj věk stále prospívá, čemuž jsem moc ráda. Přestože
ani u nás by se neměla špatně, však u nás všichni naši pejskové
žijí dlouho a spokojeně, tohle bylo nakonec nejlepší možné řešení,
protože Aiwen, zvyklá na maminčinu individuální péči v individuální
péči opět žije, což je pro ní nejméně stresující. Tím děkuji
Ilonce, že tuhle možnost objevila, vzpomněla si na nás a víceméně mě
k danému řešení přemluvila a svou trpělivostí dotlačila. Ačkoliv
jsem o jiném umístění fenky zprvu vůbec neuvažovala, nakonec se ukázalo,
že je vše, jak má být.
Děkuji Šárce Frimlové
za veškerou péči o Aiwen a Akoubkovi za trpělivost s naší veteránkou.
Věřím, že maminka se někde shora dívá, jak krásně se její mazlíček
má...
V paměti mám stále některé
obrázky, které jen tak nezmizí. Když jsem doma pečovala o maminku, to
už byla hodně nemocná, venčila jsem na zahradě psíky a slyším z
jejího bytu otevřeným oknem, jak si s někým povídá. Že by měla nějakou
návštěvu? Neměla. Pohled do okna mi nabídl jiné vysvětlení.
Aiwinka seděla na křesle a maminka jí předčítala denní tisk, jehož
znění doplňovala svými neopakovatelnými komentáři typu: "No
podívej se, to je ale blbec, když tohle neví..." " No a
tohle, to snad není možné, viď? Co říkáš?" A Aiwen? Ta
mamince odpovídala příslušně souhlasným kňučením nebo udiveným
potřepáváním hlavičkou, chvílemi jódlovala a tu a tam si s maminkou
notovala v upřímném rozhořčení. Škoda, že jsme to tehdy nenatočili
na kameru... Na druhou stranu už nebylo mamince možné rozumně vysvětlit,
že fenečce nemůže dávat jíst úplně všechno a stále. Malá
Aiwinka měla nějaký čas skoro sedm kilo! Ale vzít mamince pejska jen
proto, že je obézní, nepřipadalo v úvahu. Držel jí při životě a
určitě jí ho i prodloužil, alespoň o pár dní vycházek a pobytu
venku... Maminka nám opravdu moc chybí... O to jsem raději, že má
Aiwen krásné stáří, které jí vrací vše, co pro maminku v posledních
dnech udělala... Věřte, že nezapomínáme ani na jednu z nich.
3.4.2007 - Aiwinka nás
opustila. Rakovina si vybírá své oběti i mezi pejsky. Snad se psí holčička
tam kdesi nahoře potká s maminkou a bude jim spolu zase tak dobře, jako
tomu bylo tady s námi. Díky za všechno Aiwinko!
A moc děkuji i Šárce a
její rodině za péči o Aiwen. Měla krásné poslední roky...
|